Pouť krkonošská

Koncem léta roku 1833 vykonal Karel Hynek Mácha se svým přítelem Eduardem Hindlem pěší pouť z Prahy na Sněžku. Svým činem vetkl do české krajiny předobraz poutnické cesty s příběhem osobního hledání a vnitřní proměny.

Už po několik let se na sklonku srpna vydává historik umění Jiří Zemánek se svými přáteli na devítidenní pěší pouť ze středu Čech až k jejich hranicím, na nejvyšší horu Čech, Sněžku. Toto putování je nejen připomínkou míst, kterými na své cestě do Krkonoš procházel Karel Hynek Mácha, ale obecněji i poctou básníkům, kteří se ve své poezii obraceli k přírodnímu světu a hledali nový jazyk, jímž bychom dokázali vyjádřit a opět hluboce prožít naši sounáležitost s živou Zemí.

Film Pouť krkonošská – Velké máchovské putování je lehkonohou autorskou zprávou ze srpnového máchovského putování na Sněžku, je dotykem se vzácnými okamžiky volnosti a básnivé inspirace, svědectvím o radostné, družné cestě českou krajinou. Film zachycuje přátelská setkání s umělci, básníky a filosofy, kteří v krajině žijí a tvoří a jsou v jistém smyslu strážci její kulturní paměti a ekologické integrity. Přináší nahlédnutí do Máchových deníkových zápisků z krkonošské cesty (rukopisy uložené v Památníku národního písemnictví a v Univerzitní knihovně ve Wroclawi) a dotýká se básníkovy osobní mytologie, v jejímž středu stojí symbol matky-země jako výraz jeho hlubokého citového propojení se Zemí.

Více o Poutnické cestě Karla Hynka Máchy na webu spolku Pilgrim.

Praha, 20. srpna 2016

Je možné natočit film za chůze? Pouze s tím, co unesu?

Zamykám byt a s neodbytně se vracejícími myšlenkami vycházím do časného srpnového rána. Drobně prší, ulice tonou v nažloutlém mlhavém oparu. S batohem na zádech kráčím pražskou periférií a snažím se příliš nemyslet na to, co přijde. Snad jsem sbalil všechno nutné: spacák, karimatku, trochu jídla na cestu, fotoaparát, mikrofon, dva objektivy, náhradní baterie, dobíječky, paměťové karty, monopod. Čelovku, telefon, stabilizátor, něco na převlečení, lahev s vodou. Nic víc nebudu příštích devět dní potřebovat. Snad. Kdo ví? V tuto chvíli opouštím vše, co jsem kdy prožil a přede mnou leží jen rozlehlé, nezmapované území. Všechno, co přijde, ať již při pouti nebo při filmování, bude nové a neprozkoumané. Přesto kdesi hluboko cítím, že nic nebude zcela neočekávatelné: náhodná setkání, slova vyřčená cizími ústy, básně, které přicházejí s letmým dotykem objevených míst – nic, co by mne mělo zaskočit a svést z cesty. A také noční nebe plné hvězd, spaní pod širákem, pod mosty, ve zříceninách, vstávání před úsvitem, dlouhé hodiny chůze pod vybělenou, jak plech rozpálenou oblohou.

Za posledním panelákem vstupuji do lesa, koruny stromů se nade mnou uzavírají. Už není kam couvnout, všechno je domluveno, odzkoušeno, kamarádi přichystáni kdykoli přijet pomoci s natáčením, se zálohováním natočeného materiálu, s výměnou vybitých baterií.

Stoupám zadeštěným lesem vzhůru. Obavy, které mne provázely během příprav, se pomalu vytrácí, dostavuje se jakási stajená radost a rozechvění, že se události konečně dávají do pohybu. – Za devět dnů, které se přede mnou rozprostírají do mlhavé dálky, budu muset natočit film. Film o pěším máchovském putování z Prahy až k hranicím na nejvyšší horu Čech, na Sněžku. Film, který může ožít jen s mým potem a znavenýma, od dlouhé chůze namoženýma nohama. S únavou večera a svěžím dechem jitra. Film, který se zaklene a bude posvěcen až na samém konci cesty, na nejvyšší výspě země, která leží kdesi daleko před námi.

U hvězdárny na nevelikém skalním ostrohu shazuji batoh. Pode mnou se lesknou střechy starých Ďáblic, za skládkou v dálce vystupuje z oparu Milešovka, Říp, o něco více vpravo Sedlo, Bezděz, tušený vrcholek Ještědu. Odtud Mácha vyhlížel s Lori do kraje, tady se počíná vlastní novodobá Máchova poutnická cesta.

Jsem tu první. Vytahuji fotoaparát, připravuji mikrofon. Usedám na zem k trsu nachových hvozdíků. Od této chvíle jsem napojen na neviditelný zdroj, který mne povede a bude mi tajemně našeptávat, aniž bych cokoli zřetelně slyšel. Všechno, co udělám, bude nejen z mé vůle, ale i odrazem tušení, předvídání, odevzdání. Sedím u otřásněných květů hvozdíků a jejich křehká krása se mi pojednou zdá jedinou jistotou, kterou v tuto chvíli mám. Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem, film prvním záběrem. Tuším, že jsem jej nalezl. Způsob, jak se neztratit.

Každou chvíli dorazí Jiří Zemánek, organizátor a duše máchovského putování. – Viděli jsme se poprvé před pár měsíci, kdy jsem se na něj obrátil s myšlenkou natočit film o máchovské cestě poezie. Souhlasil, aniž by snad na chvíli zaváhal. Prošli jsme pak při jarním putování kus Kokořínska a Středohoří, zažili radost ze společné cesty a ponořeni do úvah strávili mnoho hodin povídáním o všem a o ničem. Nyní se potkáme po delším čase znova, opět s batohy na ramenou. – Měl by se objevit i Vlado, Jirkův dlouholetý společník z putování, sběratel máchovských tisků a znalec Máchova života. Po včerejším letmém setkání na Slavíně u Máchova hrobu se uvidíme podruhé v životě. A nakonec – už musí být někde poblíž – Petr, dlouholetý kamarád, režisér a filmař, který pomůže se zvukem. A kdo ví, možná se připojí i někdo jiný, kdo se neozval, o kom nevíme. Putování je otevřené všem po máchovsku toulavým, básnivým duším.

A pak už nezbude, než vzít své skromné živobytí na záda a vyrazit. Jirka možná ještě přečte nějakou báseň na cestu, snad od Máchy, Jefferse nebo od Josefa Hory, a vyjdeme vstříc neznámému. Víme už, že není nutné se ničeho obávat: cesta si nás sama srovná a povede, propojí s krajinou, s oblaky, s noční hvězdnou oblohou. S námi samotnými.

A přitom všem a přes to všechno: co platí pro poutníky, neplatí tolik pro mne. Půjdu ve střehu a vždy trochu stranou, jednou vpředu, jindy o míle vzadu, budu dobíhat, když se zdržím se záběrem, tiše kroužit, když se dají věci do pohybu. V každém okamžiku připraven sáhnout po kameře a točit, nepropást jedinou prchavou chvíli, zachytit ten nejkratší verš vynořující se básně nebo kouzlo náhodného rozhovoru. Snad ve filmu uvízne alespoň odlesk té každoroční oslavy darů pozdního léta: volnosti, poezie, družné pospolitosti, odvěké, prosté radosti z chůze.

Snad lze filmem, stejně jako poezií, nechat promluvit ptáky, lesy, hory, řeky,
snad lze jím pochválit Zemi!

Karel Čtveráček, květen 2020

„Film Pouť krkonošská na mě zapůsobil jako něžné pohlazení duše. Hluboký obdiv, pokoru a lásku k české krajině, kterou vložil do svých veršů náš velký romantický básník, dokázali tvůrci přenést i do svého filmu. Filmovými prostředky se jim podařilo zachytit zejména dimenzi věčnosti krajiny. I když její původní celistvost narušily dálnice a hyzdí ji obří stavby, pro vnímavé poutníky (a kameru) zůstává v určitém ohledu stejně nádherná a majestátní jako v předminulém století, kdy jí procházel Karel Hynek Mácha.

Že se film zrodil zrovna do doby koronakrize a izolace je na jedné straně smůla, ale na druhé straně to ještě zvyšuje aktuálnost jeho odkazu. Nabádá nás přesně k těm hodnotám a postojům, jaké dnešní situace vyžaduje: ke zpomalení, meditaci, splynutí s přírodou, vnímavosti, vděčnosti, obdivu a úctě ke krajině, ve které žijeme. Film mi svou atmosférou i poselstvím silně připomněl pozoruhodnou básnickou sbírku amerického zen-buddhisty a ekologa Garyho Snydera Hory a řeky bez konce, jakoby přenesenou do české krajiny.“

Denisa Štrbová, filmová publicistka